Znak Kolvína neexistuje Polohopis a místopis Ves Kolvín, dnes již zaniklá, se nacházela 2 km od Skořic, položená okolo stoupající silnice ve stráni zalesněných Brd, pod kopcem Palcíř s jeho 725 m nad mořem. Ležela na silnici vedoucí z města Mirošov přes obec Skořice, přes dnes již též zaniklou obec Padrť do obce Buková na jižní straně Brd. V důsledku vojenského prostoru však tato silnice není bez povolenky průjezdná. Nadmořská výška dávala obci spolu s vlhčím a drsnějším klimatem charakter podhorské vesnice. Historie Počátky Kolvína nelze historicky doložit.. Ves pravděpodobně vznikla při kolonizaci podhůří Brd, snad někdy ve 12. či až ve 13. století. V počátcích bylo dění obce spojeno s majitely nedalekého hradu Drštka, ležící vpravo od selnice mezi vsí Skořice a Kolvín, na úzkém skalním hřbetu, přecházející v řadu buližníkových skal a skalek. Písemné záznamy o počátcích se nedochovaly, snad byl založen některou z větví rodu Buziců erbu sviní hlavy, jehož příslušníci právě ve 13. století kolonizovali jihozápadní podhůří Brd. Později však byl hrad u Skořic spojen s osudy rodu, který měl ve štítu za znamení berana ve skoku. Prvním známým příslušníkem rodu erbu berana byl Zdeslav z Osvračína (vesnice nedaleko Horšovského Týna), který společně s mnoha jinými pány západních Čech svědčil roku 1289 při obdarování kláštera v Teplé. Zdeslavovým synem byl patrně Nachval z Osvračína, který měl dva syny, Zbyslava (Zbyňka) a Dobrohosta. Mladší ze synů Dobrohost je v roce 1353 nazýván Dobrohostem z Ronšperka seděním na Dvorci (na okraji Mirošova). Když Dobrohost v roce 1374 rovnal spor o meze lesů náležejících ke kostelu sv. Václava ve Skořicích, ja nazýván Dobrohostem, rytířem z Dvorce a v roce 1376 jako patron skořického kostela Dobrohostem z Dvorce jinak z Ronšperka. V době, kdy vykonával patronátní právo ke skořickému kostelu (tj. schvaloval nového faráře), byl již zcela jistě vlastníkem hradu Drštky. Dobrohost měl syny Nechvala, Jana a Zbyňka. Syn Nachval se od otce, jenž se dožil vysokého věku, majetkově oddělil ještě za jeho života. Z rodového majetku dostal ves Kolvín, neboť roku 1381 je nazýván Nechvalem Kolvínem z Kolvína. Snad si v Kolvíně zřídil i nějaké sídlo, po němž se ovšem nedochovaly žádné stopy. Historické prameny se zmiňují o Zdeňku z Dvorce v Mirošovech, po otci zvaný též Kolvín, který spolu s některými svými pacholky před rokem 1417 loupil a přepadával. Loupeže zřejmě způsobily, že byl Dvorec dobyt a zničen. Okolo roku 1380 zemřel Zbyněk z Drštky. Vroce 1391 vykonávaly patronátní právo ke skořickému kostelu Nachval, Sezema, Břeněk a Zdeněk, vlastní bratři z Drštky, pravděpodobně Janovi synové. Podle neověřených zpráv bylo v únoru roku 1421 husitským vojskem zničeno probošství ostrovského kláštera v Teslínech (též Baštiny). Nacházelo se nedaleko Padrťských rybníků na stezce od Rokycan k Rožmitálu. Při této akci zanikla patrně také vesnice Kolvín. Dynastie Dobrohostů se v držení hradu Drštka a vsí Mirošov a Skořice střídala až do smrti Břeňka, někdy po roce 1447(neměl potomky). Po smrti Břeňka z Drštky už na hradě pravděpodobně žádný pán nesídlil a hrad Drštka ponechán svému osudu. Vsi Mirošov a Skořice se ujal Zachař z Říčan na Štěkni. V roce 1454 daroval panovník panství hradu Dršty, (včetně vesnic Mirošov, Skořice a zřejmě pustým Kolvínem), Oldřichu z Rakové a z Radyně. jako královskou odúmrť. Tento postoupil majetek Václavovi Lukavovi z Račína. Snad někdy v 70. letech 15. století bylo příslušenství hradu připojeno k panství Rožmitál. V roce 1545 jsou ve výčtu rožmitálských vesnic jmenovány vsi Mirošov, Skořice a najspíše znovuobnovený Kolvín. Postupně se v držení mirošovského panství (tedy bývalé panství hradu Drštka se vsí Mirošov, Skořice a zřejmě obnoveným Kolvínem) vystřídali rúzní věřitelé zadluženého rožmitálského panství a od roku 1550 Florián Gryspek z Gryspachu. Florián Gryspek z Gryspachu vyplatil všechny držitele rožmitálského panství a stal se tak jediným majitelem panství hradu Drštka. Měl 14 synů a 10 dcer. Florián zemřel roku 1588 a sedm synů, kteří otce přežili, se o zděděný majetek rozdělilo hned v následujícím roce. Ferdinand Gryspek z Gryspachu dostal vsi Mirošov, Skořice, Kolvín, Trokavec, Borovno, Železný Újezd, Chynín, Mítov, Mešno, Kakejcov, Příkosice, Štítov a pusté Chylice. Za své sídlo si zvolil Mirošov a s největší pravděpodobností zde vystavěl renesanční tvrz s dvorem a pivovarem. Ferdinand zemřel 18.12.1606 bez potomků a nemovitosti zdědil bratr Blažej, pán na Nelahozevsi. Ten pak roku 1616 prodal tvrz Mirošov s ostatními vesnicemi Adamovi staršímu Vratislavovi z Mitrovic, majiteli statku Poříčí (Spálené Poříčí). Adam st. Vratislav připojil některé vesnice mirošovského statku k Poříčí a zmenšený mirošovský statek prodal svému strýci Felixovi (Šťastnému) Vratislavovi. Po jeho smrti opět Adam st. Mirošov přikoupil. Stavbou zámku v Poříčí se Adam zadlužil a po smrti v roce 1624 dala vdova Saloména Vratislavová z Prostého mirošovský statek do zástavy věřitelům. Tak se v roce 1626 dostává do zástavního držení Veroniky Boryňové z Gryspachu, dcery někdejšího majitele Blažeje Gryspeka, po roce 1630 Kašparu Preglovi z Pregsdorfu a Václavu z Kumburku. Až po roce 1635 dostal Mirošov nového majitele-manžela Veroniky Gryspekové, rytíře Adama Václava Boryně ze Lhoty. Mirošovský statek zdědili roku 1644 jeho dcery Marie Magdaléna a Barbora Estera. Po roce 1653 koupila Marie Magdaléna od sestry její díl Mirošova. Marie Magdaléna rozená Boryňka ze Lhoty byla již před rokem 1644 manželkou Františka Diviše Vratislava z Mitrovic, majitele tvrze a statku Chlumčan. Manželé drželi své majetky odděleně. Statek Mirošov byl roku 1655 tvořen Mirošovem, Trokavcem, Skořicemi, Štítovem, Kolvínem, Příkosicemi, Kakejcovem a Vískami. Marie Magdaléna zemřela roku 1661 a Mirošov zdědil manžel-František Diviš Vratislav. Tento byl roku 1657 povýšen z rytířského stavu do stavu panského. V roce 1670 vystavěl u padrťských rybníků, založených snad už Gryspeky, železnou huť a položil tak základy průmyslového rozvoje Mirošovska. František Diviš zemřel roku 1677 a Mirošov a Chlumčany zdědil syn Adam František. Po smrti Adama Františka 9.3.1694 přechází majetek na syna Jana Antonína, který byl roku 1701 povýšen na hraběte. Po roce 1719 začal se stavbou zámku, při kterém se však natolik zadlužil, že roku 1723 zemský soud určil na jeho statky nucenou správu. Při nucené dražbě roku 1725, kdy již byl zámek zcela určitě dokončen, byli nejvážnějšími zájemci o mirošovské panství město Rokycany a císařská dvorská komora. V roce 1726 pak posledně jmenovaná instituce koupila Mirošov za 226 000 zlatých a ten se tak stal jedním ze statků císařského zbirožského panství. V zámku byly potom zřízeny byty a kanceláře hospodářských a hutních úředníků. K Mirošovu tehdy patřily vsi Skořice, Kolvín, Padrť, Štítov, Příkosice, Vísky, Trokavec, Kakejcov, Nová Huť, Hrádek a nově vzniklá ves Myť. Ves byla z větší části zemědělskou osadou, kde se téžv důsledku její polohy v zalesněných Brdech pálilo dřevěné uhlí, určené nejen pro vodní hamry v okolí. Od roku 1941, za doby okupace, začalo vysídlení obyvatel německými okupanty za účelem vzniku vojenské střelnice v Brdech. Co se nepodařilo němcům za doby protektorátu, to se podařilo v roce 1948 komunistům. Čerpáno z publikace "hrad DRŠTKA u Skořic", vydáno Nadací České hrady, Doudlevecká 22, 301 36 Plzeň v r.1995 |
Polohopis a místopis Město Mirošov, leží na železniční trati Rokycany-Nezvěstice, vzdálené 9 km jihovýchodně od Rokycan. Město bylo založeno v půlkruhu, ve výšce 444 až 457 m nad mořem. Protékají zde dva potoky, Skořický a Příkosický, které se slévají pod "Purkem" v potok Mirošovský. Ve středověku vývalo pouhou nevýznamnou vesnicí. Ještě v polovině 17. století tu bylo mimo vrchnostenského sídla s panským dvorem jen 12 selských usedlostí (z nichž jedna byla pustá), čtyři chalupnická hospodářství a tři takzvaní zahradníci, hospodáři s velmi malou rozlohou pozemků, kteří si museli přivydělávat námezdní prací. Vzrůst Mirošova nastal až v 18. století spolu s rozvojem železářské výroby. Roku 1788 bylo v Mirošově už 88 popisných čísel. Zásadní vzrůst Mirošova na městis však nastal až po polovině 19. století v souvislosti s dolováním kvalitního koksovatelného uhlí. Na území dnešního města Mirošova bývaly v různých dobách tři panská sídla - gotický hrádek či tvrz Dvorec, renesanční tvrz či zámeček a konečně barokní zámek. Historie Počátky Mirošova halí historie mlhou zapomnění. Ves vznikla při kolonizaci podhůří Brd, snad někdy ve 12. či až ve 13. století. Prvním osadníkem tu byl jakýsi Mirošov (domácká zkratka z osobního jména Miroslav). Z výrazu Mirošův dvůr, staročesky vyslovovaném jako Mirošuóv dvuór, vzniklo pro vesnici jméno Mirošov. O majitelích vsi Mirošova z tohoto období není nic známo. Můžeme pouze předpokládat, že Mirošov snad patřil příslušníkům rozvětveného rodu Buziců, jehož příslušníci kolonizovali podbrdskou krajinu. První písemná zmínka o Mirošově se dochovala až z roku 1366, kdy Dobrohost, rytíř z Ronšperka, daroval dominikánskému a minoritskému klášteru v Plzni roční plat ze tří dvorů v Mirošově činící 120 grošů, za nějž měli mniši sloužit čtyři zádušní mše za Dobrohosta a jeho otce Nachvala z Osvračína. Nachval a jeho potomci měli ve štítě za znamení berana a pocházeli z hradu Osvračína nad stejnojmennou obcí nedaleko Horšovského Týna. Prvním známým příslušníkem rodu erbu berana byl Zdeslav z Osvračína, který společně s mnoha jinými pány západních Čech svědčil roku 1289 přI obdarování kláštera v Teplé. Nachval z Osvračína měl dva syny, Zbyslava (Zbyňka) a Dobrohosta. Mladší ze synů Dobrohost je v roce 1353 nazýván Dobrohostem z Ronšperka seděním na Dvorci (na okraji Mirošova). Když Dobrohost v roce 1374 rovnal spor o meze lesů náležejících ke kostelu sv. Václava ve Skořicích, ja nazýván Dobrohostem, rytířem z Dvorce a v roce 1376 jako patron skořického kostela Dobrohostem z Dvorce jinak z Ronšperka. V době, kdy vykonával patronátní právo ke skořickému kostelu (tj. schvaloval nového faráře), byl již zcela jistě vlastníkem hradu Drštky. Dobrohost měl syny Nachvala, Jana a Zbyňka. Syn Nachval se od otce, jenž se dožil vysokého věku, pravděpodobně majetkově oddělil ještě za jeho života. Z rodového majetku dostal ves Kolvín, neboť roku 1381 je nazýván Nachvalem Kolvínem z Kolvína. Historické prameny se zmiňují o Zdeňku z Dvorce v Mirošovech, po otci zvaný též Kolvín, který spolu s některými svými pacholky před rokem 1417 loupil a přepadával. Loupeže zřejmě způsobily, že byl Dvorec dobyt a zničen. Okolo roku 1380 zemřel Zbyněk z Drštky. Vroce 1391 vykonávaly patronátní právo ke skořickému kostelu Nachval, Sezema, Břeněk a Zdeněk, vlastní bratři z Drštky, pravděpodobně Janovi synové. Roku 1400 odkázal Vilém ze Žďáru plzeňskému dominikánskému klášteru roční plat v Mirošově, který měli platit jeho poddaní Otík a Vavřinec Řešetář. Vilém ze Žďáru (u Blovic) byl stejného rodu jako rytíři z Dvorce a z Drštky a byl jejich blízkým příbuzným. Jak získal majetek v Mirošově není známo, ale tvořili jej asi jen tito dva jmenovaní poddaní. Dynastie Dobrohostů se v držení hradu Drštka a vsí Mirošov a Skořice střídala až do smrti Břeňka, někdy po roce 1447(neměl potomky). Po smrti Břeňka z Drštky už na hradě pravděpodobně žádný pán nesídlil a hrad Drštka ponechán svému osudu. Vsi Mirošov a Skořice se ujal Zachař z Říčan na Štěkni. V roce 1454 daroval panovník panství hradu Dršty, (včetně vesnic Mirošov, Skořice a zřejmě pustým Kolvínem), Oldřichu z Rakové a z Radyně., jako královskou odúmrť. Tento jej podle neověřené zprávy postoupil majetek Václavovi Lukavovi z Račína. Snad někdy v 70. letech 15. století bylo příslušenství hradu připojeno k panství Rožmitál. Majitelem byl Zdeněk Lev z Rožmitálu, který se dostal do finančních těžkostí. Roku 1535 zemřel a jeho syn Adam Lev zápasil s věřiteli až nakonec před nimi ujed ze země. . Postupně se v držení mirošovského panství (tedy bývalé panství hradu Drštka se vsí Mirošov, Skořice a zřejmě obnoveným Kolvínem) vystřídali rúzní věřitelé zadluženého rožmitálského panství a od roku 1550 Florián Gryspek z Gryspachu. Florián Gryspek z Gryspachu vyplatil všechny držitele rožmitálského panství a stal se tak jediným majitelem panství hradu Drštka. Měl 14 synů a 10 dcer. Florián zemřel roku 1588 a sedm synů, kteří otce přežili, se o zděděný majetek rozdělilo hned v následujícím roce. Ferdinand Gryspek z Gryspachu dostal vsi Mirošov, Skořice, Kolvín, Trokavec, Borovno, Železný Újezd, Chynín, Mítov, Mešno, Kakejcov, Příkosice, Štítov a pusté Chylice. Za své sídlo si zvolil Mirošov a s největší pravděpodobností zde vystavěl renesanční tvrz s dvorem a pivovarem. Ferdinand zemřel 18.12.1606 bez potomků a nemovitosti zdědil bratr Blažej, pán na Nelahozevsi. Ten pak roku 1616 prodal tvrz Mirošov s ostatními vesnicemi Adamovi staršímu Vratislavovi z Mitrovic, majiteli statku Poříčí (Spálené Poříčí). Adam st. Vratislav připojil některé vesnice mirošovského statku k Poříčí a zmenšený mirošovský statek prodal svému strýci Felixovi (Šťastnému) Vratislavovi. Po jeho smrti opět Adam st. Mirošov přikoupil. Stavbou zámku v Poříčí se Adam zadlužil a po smrti v roce 1624 dala vdova Saloména Vratislavová z Prostého mirošovský statek do zástavy věřitelům. Tak se v roce 1626 dostává do zástavního držení Veroniky Boryňové z Gryspachu, dcery někdejšího majitele Blažeje Gryspeka, po roce 1630 Kašparu Preglovi z Pregsdorfu a Václavu z Kumburku. Až po roce 1635 dostal Mirošov nového majitele-manžela Veroniky Gryspekové, rytíře Adama Václava Boryně ze Lhoty. Mirošovský statek zdědili roku 1644 jeho dcery Marie Magdaléna a Barbora Estera. Po roce 1653 koupila Marie Magdaléna od sestry její díl Mirošova. Marie Magdaléna rozená Boryňka ze Lhoty byla již před rokem 1644 manželkou Františka Diviše Vratislava z Mitrovic, majitele tvrze a statku Chlumčan. Manželé drželi své majetky odděleně. Statek Mirošov byl roku 1655 tvořen Mirošovem, Trokavcem, Skořicemi, Štítovem, Kolvínem, Příkosicemi, Kakejcovem a Vískami. Marie Magdaléna zemřela roku 1661 a Mirošov zdědil manžel-František Diviš Vratislav. Tento byl roku 1657 povýšen z rytířského stavu do stavu panského. V roce 1670 vystavěl u padrťských rybníků, založených snad už Gryspeky, železnou huť a položil tak základy průmyslového rozvoje Mirošovska. František Diviš zemřel roku 1677 a Mirošov a Chlumčany zdědil syn Adam František. Po smrti Adama Františka 9.3.1694 přechází majetek na syna Jana Antonína, který byl roku 1701 povýšen na hraběte. Po roce 1719 začal se stavbou zámku, při kterém se však natolik zadlužil, že roku 1723 zemský soud určil na jeho statky nucenou správu. Při nucené dražbě roku 1725, kdy již byl zámek zcela určitě dokončen, byli nejvážnějšími zájemci o mirošovské panství město Rokycany a císařská dvorská komora. V roce 1726 pak posledně jmenovaná instituce koupila Mirošov za 226 000 zlatých a ten se tak stal jedním ze statků císařského zbirožského panství. V zámku byly potom zřízeny byty a kanceláře hospodářských a hutních úředníků. K Mirošovu tehdy patřily vsi Skořice, Kolvín, Padrť, Štítov, Příkosice, Vísky, Trokavec, Kakejcov, Nová Huť, Hrádek a nově vzniklá ves Myť. Zbiroh i s Mirošovem roku 1868 koupili od dvorské komory Samuel Siemundt, komerční rada a Vincenc Kirchmayer, vídeňský bankéř. Ti obratem ruky prodali Zbiroh a Mirošov dr. Bethelovi Henrymu Strousbergovi, známému podnikatelovi, který zde chtěl vytvořit rozsáhlou železářskou oblast. Dobrodruh Strousberg však zkrachoval a na jeho majetek byl roku 1875 uvalen konkurz. Mezi tím, roku 1871, byl Mirošov povýšen na městis. V roce 1879 pak koupil Zbiroh s Mirošovem hrabě Josef Colloredo-Mansfeld, mirošovský dvůr a pivovar měl pronajat pražský sládek František Mareš. Mirošovský velkostatek roku 1890 koupilo Mirošovské kamenouhelné těžařstvo (Mirošovská společnost na kutání uhlí v Mirošovech), jehož dlouholetým ředitelem byl Jan Fitz. Fitz posléze od těžařstva velkostatek Mirošov koupil a po jeho smrti roku 1900 se vdova po něm znovu provdala za majora Emila van Dycka. Od ní pak roku 1904 koupil mirošovský velkostatek hrabě Bedřich Schönborn. Hrabě však nebyl dobrým hospodářem. Ve veřejné dražbě koupil r.1907 velkostatek Max Maendl, po něm tu hospodařil jeho syn Josef, který před hrozbou německého fašismu odešel počátkem roku 1939 do ciziny. Velkostatek byl dán rozhodnutím ministerstva zemědělství pod vnucenou správu a v srpnu téhož roku jej koupil dr. Ladislav Feierabend, národohospodář a politik. V roce 1940 však odejel do ciziny, dostal se do Anglie a stal se tam ve vládě dr. Beneše ministrem financí. Velkostatek v Mirošově zabrala správa německé branné moci. Po osvobození se dr. Feierabend vrátil, ale v roce 1948 i s rodinou emigroval. Po tříleté národní správě byl mirošovský zámek s hospodářstvím přidělen Čs. státním statkům. Zámek byl na počátku 70. let nakrátko majetkově převeden na Ústřední celní správu Praha a na přelomu 80. a 90. let nakrátko získal Čedok. Pak už byl zámek v restituci navrácen dědičce po dr. Feierabendovi, paní Ludikarové z Prahy, která se snaží zrestaurovat zámek do původního lesku. Vnukovi posledního poválečného vlastníka Ladislava Feierabenda se po osmi letech úsilí podařilo zrestaurovat jedno křídlo zámku. Dne 8.9.2004 byla zrekonstruovaná část na jeden den zpřístupněna široké veřejnosti. Čerpáno z publikace "Panská sídla v Mirošověí", vydáno Nadací České hrady, Doudlevecká 22, 301 36 Plzeň v r.1995 |
Polohopis a místopis Obec Skořice se nachází na západním okraji zalesněných Brd, vzdálená 5 km jihovýchodně od města Mirošov, položená ve stráni, na samém okraji vojenského prostoru. Leží na silnici vedoucí z města Mirošov přes dnes již zaniklé vsi Kolvín a Padrť do obce Buková na jižní straně Brd. Ve středověku tudy vedla stezka, překračující brdský prales směrem na Rožmitál. V důsledku vojenského prostoru však tato silnice není bez povolenky průjezdná a za částí obce nazývající se Kreslovna je uzavřena závorou. Za obcí ve směru na zaniklou ves Kolvín se na úzkém hřbetu buližníkových skal nacházejí zbytky zaniklého hradu Drštka. Nadmořská výška 533 metrů dává obci spolu s vlhčím a drsnějším klimatem charakter podhorské vesnice. Jižním údolím stéká přes Horní a Dolní rybník Skořický potok. Dominantou obce je barokní kostel zasvěcený sv. Václavu, stojící na vyvíšeném místě a viditelný z širokého okolí. Do tohoto kostela chodili věřící ze sousedních obcí-Kolvín, Padrť, Trokavec, Štítov a Vísek. Je obklopen hřbitovem a před vstupní branou se nachází fara. Pod farou, na přístupové cestě stojí budova bývalé školy a ještě níže se rozprostírá ve svahu náves, protnutá silnicí. Ve středu návsi stojí Obecní úřad a v těsné blízkosti památník obětem 2. světové války i přemístěné památníky padlím z 1. světové války ze zaniklích obcí. Projedete-li od Mirošov esovitě se vinoucí silnicí na návsi, míjíte po levé straně kovárnu a dostanete se na křižovatku silnic s odbočkou do Trokavce, kde je kulturní dům s restaurací. Hlavní silnice pokračuje ve směru na Kolvín a za obcí po levé straně , dále od silnice, stojí v části obce Hřímavka budovy statku. Obec v tomto směru končí Kreslovnou. Historie První písemná zmínka, týkající se místního barokního kostela, zasvěceného sv. Václavu je z roku 1295. Lze tedy důvodně předpokládat, že skutečné založení této podhorské obce je datováno mnohem dříve. V počátcích bylo dění obce spojeno s majitely nedalekého hradu Drštka. Písemné záznamy o počátcích se nedochovaly, snad byl založen některou z větví rodu Buziců erbu sviní hlavy, jehož příslušníci právě ve 13. století kolonizovali jihozápadní podhůří Brd. Později však byl hrad u Skořic spojen s osudy rodu, který měl ve štítu za znamení berana ve skoku. Prvním známým příslušníkem rodu erbu berana byl Zdeslav z Osvračína (vesnice nedaleko Horšovského Týna), který společně s mnoha jinými pány západních Čech svědčil roku 1289 při obdarování kláštera v Teplé. Zdeslavovým synem byl patrně Nachval z Osvračína, který měl dva syny, Zbyslava (Zbyňka) a Dobrohosta. Mladší ze synů Dobrohost je v roce 1353 nazýván Dobrohostem z Ronšperka, seděním na Dvorci (na okraji Mirošova). Když Dobrohost v roce 1374 rovnal spor o meze lesů náležejících ke kostelu sv. Václava ve Skořicích, ja nazýván Dobrohostem, rytířem z Dvorce a v roce 1376 jako patron skořického kostela Dobrohostem z Dvorce jinak z Ronšperka. V době, kdy vykonával patronátní právo ke skořickému kostelu (tj. schvaloval nového faráře), byl již zcela jistě vlastníkem hradu Drštky. Dobrohost měl syny Nechvala, Jana a Zbyňka. Syn Nachval se od otce, jenž se dožil vysokého věku, majetkově oddělil ještě za jeho života. Z rodového majetku dostal ves Kolvín, neboť roku 1381 je nazýván Nachvalem Kolvínem z Kolvína. Okolo roku 1380 zemřel Zbyněk z Drštky. Vroce 1391 vykonávaly patronátní právo ke skořickému kostelu Nachval, Sezema, Břeněk a Zdeněk, vlastní bratři z Drštky, pravděpodobně Janovi synové. Dynastie Dobrohostů se v držení hradu Drštka a vsí Mirošov a Skořice střídala aždo smrti Břeňka, někdy po roce 1447(neměl potomky). Po smrti Břeňka z Drštky už na hradě pravděpodobně žádný pán nesídlil a hrad Drštka ponechán svému osudu. Vsi Mirošov a Skořice se ujal Zachař z Říčan na Štěkni. V roce 1454 daroval panovník panství hradu Dršty, (včetně vesnic Mirošov, Skořice a zřejmě pustým Kolvínem), Oldřichu z Rakové a z Radyně. jako královskou odúmrť. Tento postoupil majetek Václavovi Lukavovi z Račína. Snad někdy v 70. letech 15. století bylo příslušenství hradu připojeno k panství Rožmitál. V roce 1545 jsou ve výčtu rožmitálských vesnic jmenovány vsi Mirošov, Skořice a najspíše znovuobnovený Kolvín. Postupně se v držení mirošovského panství (tedy bývalé panství hradu Drštka se vsí Mirošov, Skořice a zřejmě obnoveným Kolvínem) vystřídali rúzní věřitelé zadluženého rožmitálského panství a od roku 1550 Florián Gryspek z Gryspachu. Za vlády Grispeků zazanamenala zdejší oblast největší rozkvět, zejména v oblasti železářství, rybníkářství a mlynářství. Byly vybudovány rybníky, mezi nimi i dnešní Padrťské, celá řada železných pecí a hamrů (mimo jiné i hamr a pec u Strnadů). Florián Gryspek z Gryspachu vyplatil všechny držitele rožmitálského panství a stal se tak jediným majitelem panství hradu Drštka. Měl 14 synů a 10 dcer. Florián zemřel roku 1588 a sedm synů, kteří otce přežili, se o zděděný majetek rozdělilo hned v následujícím roce. Ferdinand Gryspek z Gryspachu dostal vsi Mirošov, Skořice, Kolvín, Trokavec, Borovno, Železný Újezd, Chynín, Mítov, Mešno, Kakejcov, Příkosice, Štítov a pusté Chylice. Za své sídlo si zvolil Mirošov a s největší pravděpodobností zde vystavěl renesanční tvrz s dvorem a pivovarem. Ferdinand zemřel 18.12.1606 bez potomků a nemovitosti zdědil bratr Blažej, pán na Nelahozevsi. Ten pak roku 1616 prodal tvrz Mirošov s ostatními vesnicemi Adamovi staršímu Vratislavovi z Mitrovic, majiteli statku Poříčí (Spálené Poříčí). Adam st. Vratislav připojil některé vesnice mirošovského statku k Poříčí a zmenšený mirošovský statek prodal svému strýci Felixovi (Šťastnému) Vratislavovi. Po jeho smrti opět Adam st. Mirošov přikoupil. Stavbou zámku v Poříčí se Adam zadlužil a po smrti v roce 1624 dala vdova Saloména Vratislavová z Prostého mirošovský statek do zástavy věřitelům. Tak se v roce 1626 dostává do zástavního držení Veroniky Boryňové z Gryspachu, dcery někdejšího majitele Blažeje Gryspeka, po roce 1630 Kašparu Preglovi z Pregsdorfu a Václavu z Kumburku. Až po roce 1635 dostal Mirošov nového majitele-manžela Veroniky Gryspekové, rytíře Adama Václava Boryně ze Lhoty. Mirošovský statek zdědili roku 1644 jeho dcery Marie Magdaléna a Barbora Estera. Po roce 1653 koupila Marie Magdaléna od sestry její díl Mirošova. Marie Magdaléna rozená Boryňka ze Lhoty byla již před rokem 1644 manželkou Františka Diviše Vratislava z Mitrovic, majitele tvrze a statku Chlumčan. Manželé drželi své majetky odděleně. Statek Mirošov byl roku 1655 tvořen Mirošovem, Trokavcem, Skořicemi, Štítovem, Kolvínem, Příkosicemi, Kakejcovem a Vískami. Marie Magdaléna zemřela roku 1661 a Mirošov zdědil manžel-František Diviš Vratislav. Tento byl roku 1657 povýšen z rytířského stavu do stavu panského. V roce 1670 vystavěl u padrťských rybníků, založených snad už Gryspeky, železnou huť a položil tak základy průmyslového rozvoje Mirošovska. František Diviš zemřel roku 1677 a Mirošov a Chlumčany zdědil syn Adam František. Po smrti Adama Františka 9.3.1694 přechází majetek na syna Jana Antonína, který byl roku 1701 povýšen na hraběte. Po roce 1719 začal se stavbou zámku, při kterém se však natolik zadlužil, že roku 1723 zemský soud určil na jeho statky nucenou správu. Při nucené dražbě roku 1725, kdy již byl zámek zcela určitě dokončen, byli nejvážnějšími zájemci o mirošovské panství město Rokycany a císařská dvorská komora. V roce 1726 pak posledně jmenovaná instituce koupila Mirošov za 226 000 zlatých a ten se tak stal jedním ze statků císařského zbirožského panství. V zámku byly potom zřízeny byty a kanceláře hospodářských a hutních úředníků. K Mirošovu tehdy patřily vsi Skořice, Kolvín, Padrť, Štítov, Příkosice, Vísky, Trokavec, Kakejcov, Nová Huť, Hrádek a nově vzniklá ves Myť. Míjely roky a staletí, vývoj obce šel svým tempem, až přišel rok 1941, kdy byl přerušen vysídlením obyvatel německými okupanty za účelem vzniku vojenské střelnice v Brdech. Rok 1946 pak byl začátkem nové etapy Skořic. Čerpáno z publikace "hrad DRŠTKA u Skořic", vydáno Nadací České hrady, Doudlevecká 22, 301 36 Plzeň v r.1995 |
Znak Trokavce neexistuje Polohopis a místopis Obec Trokavec se nachází na okraji zalesněných Brd, vzdálená 7 km od města Mirošov a 3 km od obce Skořice, na okraji vojenského prostoru, pod kopcem Okrouhlík, jenž ční do výše 707 m nad mořem. Založena byla v pravém úhlu, kde Pančava a Průhon jsou ve spodní části a Ves (Trokavec) v horní části. Spodní část-Pančava, ve směru od Mirošov a Skořic začíná kulturním domem s restaurací, tzv. "Liďák" (postaven kolem roku 1930). Za liďákem je rozcestí silnic, v pravém úhlu kolem liďáku prochází novou částí obce do Vísek, v levém úhlu kolem rybníka se dostanete cestou k hájovně a v přímém směru do Pančavy. Na Pančavě se jednotlivé domy rozkládají po stranách silnice a návsi s rybníkem. Pokračuje Průhon, kde jsou domy rozsety nepravidelně po obouch stranách silnice a kde v domě č.38 bývala hospoda. Horní část-Ves, zahnutá v pravém úhlu od Průhonu se rozšiřuje a přechází v náves, jejíž střad je tvořen ve spodní části pomníkem, věnovaný obětem 1. světové války, pokračuje bývalou školou vníž se nachází obecní úřad, dále následuje obytné stavení, rybník a náves je zakončena hasičskou kolnou, kde dříve stával chudobinec a obecní kovarna. Z obou stran návsi stojí stavení a hospodářské usedlosti (naproti hasičské kolně stojí dům č.2, kde bývala hospoda), horní část návsi se zužuje a pokračuje silnicí do úvozu, která je lemována po pravé straně staveními. Silnice za obcí končí a přechází v polní cestu, jež vede na kraj lesa, s místním názvem "Na plané myti". Les patří do vojenského prostoru a cesta je přehrazena závorou. Za závorou se cesta rozděluje, vlevo do dnes již neexistující vsi Padrť, vpravo do osady Teslíny. Ze spodní návsi, od školy, vede cesta do Hořice. Ve vsi nikdy nebyl kostel (chodilo se do Skořic, nebo do Číčova), jen vlevo od rybníka (v horní části), přes cestu, stávala dřevěná zvonice, stržená v 50. letech 20. století. Historie O vzniku obce není nic známo. Zda spadala do panství hradu Drštky, stojícího u vsi Skořice, nebo spadala do panství hradu Homberk, stojícího u Příkosic, nejsou písemné zprávy. Oba dva hrady byly pravděpodobně založeny některou z větví rodu Buziců erbu sviní hlavy, jehož příslušníci právě ve 13. století kolonizovali jihozápadní podhůří Brd. Hrad Drštka však byl později spojen s osudy rodu, který měl ve štítu za znamení berana ve skoku. V rejstříku z roku 1379 nejsou v těsném okolí hradu Homberk zachyceny vsi Trokavec, Vísky, Příkosice, Štítov, Paseka, Kakejcov ani Mešno. Je možné se domnívat, že tyto vsi (nebo jejich části) tvořily ve druhé polovině 14. století kompaktní homberské panství. Někdy po roce 1380 potkala bratry z Homberka další rána. Ješek z Homberka, který nebyl ženatý a tudíž nezanechal potomky, byl zabit sedláky na posvícení v Trokavci. Byl to již druhý ze čtyř bratrů, který byl usmrcen prostými lidmi. Za vztažení ruky na osobu vyššího stavu hrozily ty nejpřísnější tresty a poddaní se něčeho takového neodvažovali. Proto se zdá, že Jiřík a Ješek byli násilnických povah a chovali se k lidu takovým způsobem, že šlo možná o zabití v sebeobraně. Hrad Homberk byl zničen požárem někdy v roce 1450, či v roce 1467. Ve sporu v letech 1454-1457 se mluví pouze o hradu Homberku a homberském zboží, žádná vesnice není jmenována. Ve výčtu vesnic rožmitálského panství z roku 1544 je z bývalých homberských vsí jmenován pouze Trokavec. Ostatní snad byly po husitských válkách pusté, ale některé z nich byly obnoveny. Roku 1588 byl od Rožmitálu oddělen statek Mirošov s vesnicemi Skořice, Kolvín, Trokavec, Borovno, Železný Újezd, Chynín, Mítov, Mešno, Kakejcov, Příkosice, Štítov a pusté Chylice. Majitelem se stal syn Floriána Gryspeka z Gryspachu-Ferdinand. Ves Trokavec tak byla začleněna do mirošovského panství a sdílela s ním všechny majitele. V srpnu roku 1866 vyskočil v noci nad stavením č.1 ohnivý kohout, kterému padla za oběť většina stavení ve vsi. Po obnovení obstupovalo náves 28 stavení s rozsáhlými dvory, ale v nešťastném roce jich zde bylo daleko více. Majitelům menších usedlostí byly nabídnuty dva sáhy pozemku za jeden sáh, budou-li budovat obytná stavení kolem silnice z Mirošova do Trokavce, tak vznikla "Pančava". Od roku 1941, za doby okupace, začalo vysídlení obyvatel německými okupanty za účelem vzniku zázemí pro vojenskou střelnici v Brdech, které naštěstí nebylo po ukončení 2. světové války dokončeno. Čerpáno z publikace "Panská sídla v Mirošově" a "Hrad Homberk u Příkosic", vydáno Nadací České hrady, Doudlevecká 22, 301 36 Plzeň v r.1995 |
© 2002 - Ing. Jiří Blecha Poslední úprava12. prosince 2004
